Překážky na cestě k cíli, aneb Člověče nezlob se je bez vyhazování nuda.

Dnes jsem se zasnila nad tím, jak krásný by byl můj život bez překážek, jak nádherné by bylo, kdyby každý obchod skončil profitem, jak úžasné by bylo, kdyby každý backtest odhalil novou strategii se 100% účinností, kdybych se jen dotkla počítače a on by mi hned nabídl řešení ideálně
v podobě svatého grálu.

Žila bych si jako v pohádce, vše se mi dařilo na první pokus a já se jen usmívala a užívala si.

V takovémto rozpoložení jsem se připojila ke svým dcerám a manželovi, kteří zrovna chystali hru Člověče nezlob se. Devítiletá Nelinka se zeptala:
„A budeme hrát na vyhazování?“ Bleskurychle jsem odpověděla: „NE!“. Chtěla jsem prožít příjemný večer se svou rodinou a neměla jsem nejmenší chuť řešit slzičky a pocit nespravedlnosti, kdyby byla některá
z holek vyhozena.

Hra začala s nadšením, které už ale po pár hodech kostkou u holek opadlo. Pětiletá Jolanka se začala nudit a tak se bavila tím, že při hodu kostkou porážela figurky ostatních. To jsem jí ale brzy zatrhla.

Hra neměla spád ani šťávu.

Manžel podřimoval, starší Nelinka pokukovala po televizi, kterou jsme měli původně puštěnou jen jako kulisu. Mladší Jolanka to nevydržela a vyhrkla: „Já umím vygrkat abecedu!“ a bez zaváhání nás o tom přesvědčila.
Po zdařilé kulturní vložce ale usoudila, že už jí to fakt nebaví, řekla mi, ať to za ni dohraju, vytáhla si pastelky a začala si kreslit.

Hru jsme sice dohráli, ale žádný pocit soudržnosti, pohody a uspokojení jsem necítila. Byla to nuda a ztráta času.

Bez překážek, v podobě vyhazování, se ze hry vytratila zábava.

Ušetřili jsme si sice slzičky, ale holky nedostaly šanci se z prohry poučit, neměly možnost vymyslet nějakou strategii ani si cestu za vítězstvím neužívaly.

Uvědomila jsem si krásnou paralelu s životem. Náš život je vlastně také taková velká hra!

Chyba je kámoš, který nám často ukáže kudy nechodit, nebo co je potřeba ještě dopilovat a doladit.

Překážky nás testují, jestli vydržíme, učí nás vytrvalosti a činí náš život zajímavější a zábavnější.

My dospělí se často chyb bojíme a překážkám se chceme vyhnout, ale jako děti jsme toužili po dobrodružství, po výzvách, které bychom mohli zdolat.

Vzpomněla jsem si na Štědrý den před pár lety, kdy naše tehdy pětiletá Nelinka dostala kolečkové brusle. Byla nadšená. Hned si je obula a spadla. To ji ale vůbec neodradilo, vstala a vzápětí znovu spadla. To se ten večer opakovalo několikrát. Ale než šla spát, uměla jezdit na bruslích.

Život je úžasný, ví proč nám do cesty staví překážky a výzvy a když je toho na nás někdy hodně, stačí si vzpomenout na to PROČ chceme dojít do cíle a uvědomit si, že vlastně bez překážek by to byla nuda, tak jako hra Člověče nezlob se bez vyhazování.

Přeji vám krásný a úspěšný den.

Míša